Radek František Bičan - podruhé - Městská knihovna v Rožnově pod Radhoštěm

...předchozí básně...
Zimní fotka Lidé jsou k půvabům zimy hluší, mrzne-li jim nos i obě uši. Ještě že fotograf mívá zdání, kde hledat glanc zimních vod a strání. Snad mu v tom dech mrazu nezabrání...
Svícen Až večer zapálíš svícen vánoční, plamínek osvítí vstup dalšího roku. Vím,zase budeme k sobě nároční, bez šance využít půvab vstřícných kroků. Vroucně se můžeme milovat i ctít, vždyť na tom Silvestr sotva už co změní. Škoda jen, že nelze nasytit ten cit, co kromě nás dvou snad nikdo nedocení. Jen Ty víš, jak rád bych za Tvou vůní šel na okraj světa a možná ještě dále. Žel Bohu, život má pevný mantinel, jímž naše osudy rozděluje stále. Šťastnější Nový rok, poupátko mé malé...
Snubní prstýnek Zrak můj jak plamen náhle vzplál, já poznal, co je lásky cit. A stále více narůstal, až poznal jsem, že chci tě mít. Ó děvče mé, ty dobře víš, že v lidské duši bývá skrýš. A v skrýši té jsou tajné zvěsti, jež jmenují se prostě - štěstí. Mé city patří jenom tobě, tys zdrojem všech mých myšlenek. A vše, co přál bych dříve sobě, je nyní tvé po celý věk, jež střeží snubní prstýnek.
Romance Jak ptáky v nebe vetkané, jak sníh, jež nezazebe, jak v slunci květy zkoupané, tak vidím jenom tebe. Tys vyslankyně výše hor i temných hlubin moří. Tvůj půvab, šarm i něžný vzdor je plamen, jež mne moří. V tvou náruč ponořím se rád, jen obejmi mne, víc a víc, vykvete lásky naší sad, až srdce srdci vyjde vstříc.
Přátelství Doba prý vždycky své si žádá. Nu což, nic proti tomu, nicméně žít pro kamaráda, to nevoní kdekomu. Ne každý totiž ve své hrudi ukrývá srdce zlaté. Člověku člověk klne, prudí a nic mu není svaté. Sám za sebe však mohu říci a šťastně, převesele, že já v života motanici narazil na přítele. A přestože se naše cesty rozešly v různé strany, netřeba plýtvat zmaru gesty, čas hravě zbrousí hrany. Příteli, dej na smysl šestý, vždy budeš mi vítaný !!!
Obhajoba Kouření sice škodí (prý) zdraví, ale jak moudrá slovesnost praví, na onom světě sejdem se taky my kuřáci spolu s nekuřáky. Kdo cígo zradí, ten končí plačky. Nač rvát si od úst? AŤ ŽIJOU ŠPAČKY!
Zrcadlo Možná už víš, že jsi pohledná a nad tvůj úsměv nic více není. Důkaz od prosince do ledna dává ti pravda při zrcadlení. Když se do zrcadla podíváš, prostě jen tak, ležíc na hedvábí, pochopíš záhy, že tvoje tvář má v sobě kouzlo, co muže vábí. Tvých vlasů vlnitá svatozář dodá ti mýtický výraz krásky, jež žije po svém tak dlouho, až šťastnému hochu dá náruč lásky. Jsem tu už dlouho a proto vím, že ve tvém lůžku spí někdo jiný. Dokážu dýchat a být i s tím, ač v duši zůstanou trpké stíny...
Že by láska? Každý ptá se, pročpak baštím denně mandle solený, s každou kloudnou prací praštím, nemám zájem o ženy? Jen já vím, kde příčina se potutelně usmívá jako dívka, jejíž kráse přítomnost má prospívá. Chodím za ní do cukrárny na mandle, co já tak rád, brzy na ně (to je marný) praskne měsíční můj plat. Je to tady, po všem veta, nemám ani na Colu, což je tím, že dlouhá léta dostávám plat v úkolu. Bankrotu však nebojím se, ani jiných obětí. Proč? To nyní pokusím se poodhalit v souvětí: "Je jak růže poupě čistá, nade vše mi milená. Víc, než z báje sebejistá Oldřichova Božena. Uháčkuji sítě lásky, nelehká, leč nutná věc, neboť strýček téhle krásky movitý je poslanec!"
Vánoční čtyřlístek Vánoční svátky zas po roce do našich životů vkročily. Nechci je slavit moc divoce, ač jsem tvým půvabem opilý. Já nemám šperk na tvé zápěstí, ba ani na šíji spanilou. Dám ti však čtyřlístek pro štěstí, nechť je tvou životní posilou. Vždyť tento kousíček jetele může mít magickou sílu snad. Dám ti ho, neboť jsme přátelé, jsi krásná žena a mám tě rád.
Ztracený sen Uprostřed noci či spíše k ránu do říše snů já otevřel bránu. Zde, jen tak lehce, docela málo něco moc krásného se mi zdálo. Viděl jsem plavou dívenku v Nilu plouti na velikém krokodýlu a něžný půvab jejího těla mimoděk poutal smysly mé zcela. Na strmém břehu vztahujíc paže toužil jsem po ní. To znamená, že srdce mé zjevem bytosti snové chorobně prahlo po lásce nové. Jitřenka, zlá a žárlivá víla, škodolibě mne však probudila a jako kmitem čarovné dlaně zmizela dívka s očima laně. Noc co noc lehám s nadějí v duši, že zase spatřím, jak jí to sluší. Nicméně vždy, když vzbudím se zrána, zeje mi v srdci krvavá rána. Láska té dívky není mi dána.
Valentýnka V mém srdci býti můžeš lásko vždycky, vždyť smím tě míti nejen platonicky. Možná je naše touha pošetilá, leč tvrdím plaše, že jsi moje víla. Zůstáváš stále stejná a přec jiná. Nedej mi vale, vždyť je Valentýna ...
O pravdě Není všechno zlato, jež se blýská, třpytí a co neleskne se, často mívá cenu. Proto každý, kdo chce správnou cestou jíti, musí ve svém nitru rozlišit tu změnu. Nejsem ani suchar, ani mravokárce, ale tohle téma přemýšlet mne nutí. Nástrahami světa na své křehké bárce proplouvám dík tomu bez zaškobrtnutí. Snad i proto bývám schopen poznat krásku, které v hrudi tepe ryzí srdce čisté, přestože má chmury či pleťovou masku. Pravda na vrch mívá, což je víc než jisté. Ostatně, vždyť o tom i Mistr Jan z Husi před mnoha sty lety vydával svá díla. Zkrátka, člověk pravdu ctít a hýčkat musí i kdyby ho za to církev umučila.
Kalamita Sníh zem seká jak meč broušený, zima řádí nebývale ztuha. Mnohý občan je tím zkroušený, samá závěj, nikde žádná vzpruha. Dívky kolem chodí s lopatou, o mne žádná zájem neprojeví. Čistí obec sněhem zavátou, ale o mé touze zřejmě neví. Zajímá je ulic očista, nic si nevšímají mdlého hocha. Marná sláva, skončím dojista někde v poli jak ledová socha.
MDŽ Poslal jsem přání krásné slečně k MDŽ, i když dodatečně. V té chvíli nedošlo mi ani, že už je léta vdanou paní. Leč manžel její, jat tou ódou, počkal si na mne před hospodou. Řekl mi přímo, že jsem fracek a stvrdil názor párem facek. Plastický chirurg (po známosti) spravil mi fasádu i kosti. Z příběhu poučení plyne, že k MDŽ přát měl jsem jiné. Svobodných prý je jako kvítí a to je šance na přežití. K takovým stykům nutné není mé úrazové pojištění. Paroháč mne již nepotrká, nezažiji pohany muka. Nebudu vzdychat pod hvězdami, zda jeho lepá družka dá mi. Pro trochu dráždivého snění nedám se přece na modlení. Erotika jen bez rizika, to je má nová politika!
Přelud Za mlada před městskou alejí spatřil jsem mimoděk v závěji dívenku plavou jak sluníčko. Stála tam, rděla se maličko a mně se zdálo (snad chtěl to cit), jako by toužila promluvit. Dříve však, než slova zazněla, kráska mi v temnotě zmizela. Byť se to pro muže nesluší, přežívám s prázdnotou na duši. Rok co rok brouzdám se závějí v marné a bláhové naději, že dívka ve sněhu přece jen není a nebyla pouhý sen ...
Vodopád Sotva lze v životě uvidět větší krásu, než jakou pyšní se vodopád dívčích vlasů. V paprscích rozbřesku vášnivě žhne a svítí jakoby z jantaru spředené vlnobití. Nejeden z mužů pak podléhá mocné touze vodopád přivinout k sobě a zlíbat dlouze dívčí tvář, kolem níž kadeře (co síť klamu) tváří se téměř jak obrázek v drahém rámu. Že vlasy bývají ozdobou každé ženy, to je fakt, jež věru nesnese žádné změny. A proto nelze zřít na světě větší krásu, než jakou pyšní se vodopád dívčích vlasů.
Strašidla Když jsem šel od Aničky, na nohách nové cvičky, kráčel jsem ve cvičkách přes les a měl jsem strach nepotkám-li bludičky. S hejkalem na mítině válí se kanec líně a já si ze všech sil do gatí navalil, když jsem zřel ty dvě svině. Vtom chlap za vzrostlým smrkem bez hlavy, jen tak s krkem, zařval a zaječel, div že jsem nebrečel, krok můj se stal úprkem. Aniž bych zpomaloval, na duchu oslaboval, ohnivý mužíček v tom čase dušiček záda mi připaloval. Při běhu dolů strání srazil jsem bílou paní. Jak koza mečela, když za mnou ječela, že nemám vychování. Juch, vidím okraj lesa v barvách jak od Mánesa. Navštívím doktora, už žádná potvora nade mnou nezaplesá. Dnes sedím v Kroměříži v okně za silnou mříží. Přes tu mříž kovovou na mou líc nachovou žádnej duch nenahlíží.
Dárek Dnešním dnem Ti mohu říct, že autorem jsem básně lehounké jak aksamit. No čte se věru krásně. Nač si lámat hlavu tím, že kritik jsem sám sobě? Báseň totiž, pokud vím, já darem dát chci Tobě. Zbav mne prosím rozpaků, než kouzlo její zhatíš. Vyčkáme-li soumraku, svým polibkem ji splatíš.
Kuchtík Buchtík Kuchtík Buchtík, to je kos, vaří dobře, vaří rád. Po kuchyni chodí bos, nemá boty, má však hlad. Aby trochu ukojil ten svůj věčný apetit, stanovil si pevný cíl a to dobře jíst i pít. Jeho příjmům navzdory nastaly mu trampoty. Sněd a propil úspory, takže nemá na boty. Až dostanu výplatu, sám mu botky koupím rád. Oželím tu útratu, Buchtík je můj kamarád.
Popelka V každém z nás je třpytem světla zasunutá vzpomínka na svět, kde pohádky četla babička či maminka. Seděli jsme na peřině jako v hnízdě křepelka a do duše po pěšině snů vcházela Popelka. Díky tomu vyprávění maminek i babiček zůstala v nás trocha snění a Popelčin střevíček.
Půvab Do srdce muže vpíjí se a září půvab, jež plane v krásné dívčí tváři. Paralyzuje každou jeho cévu, spatří-li záhadnou a křehkou děvu. To je ta chvíle, kdy se mozku síla jakoby mocí kouzel vytratila a chlapec náhle, tváří v tvář sám citu staví se všanc bez ochranného štítu. Už po staletí trumfy mívá kráska. Snad proto, že na první pohled láska do srdce muže bez výstrahy vkročí. Čím to, že dívky tohle nezaskočí?
Splín Na procházce čtvrtí nebezpečnou střetl se zrak můj se smutnou slečnou. Byl to kontrast. Něžná krasavice stála píď od sešlé demolice, jež v ulici krádeží a půtek čněla jako zosobněný smutek. Netuším, kde se to ve mně vzalo, vždyť odvahy mívám spíše málo, ale šel jsem k ní a řekl tiše, zda mne pustí do své tajné skrýše. Bohužel, tu smutnou dívku ani vyznání nevedlo k pousmání. S tváří mramor připomínající odešla pryč ztemnělou ulicí. Proto jen sám se sebou ve vínu topím zátěž depresí a splínu.
Ještěrky Na rukou dívenky snové spatřil jsem obrázky nové. Dala si v salonu "U VĚRKY" vytetovat štíhlé ještěrky. Bůh ví, co za tím se skrývá, že zvířátka jsou jak živá. Krom toho trápí mne otázky, proč zvolila stejné obrázky? Teprv, když mnozí se smáli, že shoda bývá jen zdáli, přišlo mi řešení docela. Ta druhá ruka je manžela !!!
Dívka v baru Pod vlivem letního oparu zašel jsem "na jedno" do baru. Právě tam, na kraji docela, půvabná dívenka seděla. Povídám: "Líbezná slečinko, co kdybych pozval vás na vínko a potom, tím myslím po víně, zlíbal vám tvář i rty nevinně?" Ještě dřív, než dozněl hlasu tón, před mýma očima stanul on, čímž myslím chlapa jak stodolu. Řek: "Z tebe udělám mrtvolu!" Po roce od toho přehmatu vzbudil mne doktor Cvach z kómatu. Přiznal též, že ona dívenka je přes pět let jeho snoubenka. Dnes už vím, proč tehdy právě on tělo mé rozdupal jako slon. Dokonce chápu, že dívčí skvost v lékaři zažehl žárlivost. Co jsme si, to jsme si, čert to vzal, všichni tři žijeme šťastně dál. Já zcela ochrnut na lůžku u Cvacha, co mi dal přes držku pro vskutku líbeznou soudružku.
Ve čtvrtek Jako správný turista každý čtvrtek dojista dám na záda batůžek a už pádím "Na Růžek". "Na Růžku" je nádraží, z něhož se mnou vyráží každý čtvrtek na výlet dívka jako z růže květ. Turistka ta přehezká jmenuje se Terezka. Každý čtvrtek na vláček pospíchá bez vytáček. S dívenkou jak malina zdá se být i krajina každý čtvrtek jasnější a zvlášť z kupé krásnější. Projedeme tam i zpět každý čtvrtek celý svět a pak mísu tvarůžků zblajznem spolu "Na Růžku".
Pomněnka Když jsem byl jen larva malá, po mém boku vyrůstala v Napajedlích děvenka s očima jak pomněnka. Čas však na to nebral zřetel, listí zlátlo, dozrál jetel a pomněnka rozmilá náhle se mi ztratila. Ač jsme žili sudbu svoji, jizvy se vždy nezahojí. Zvláště ty vše přehluší, co nám zejí na duši. Opojně (jsem-li s ní dneska) vnímám, jak je stále hezká a mé srdce znavené na mládí si vzpomene. Proto, když mi do snů vkročí její pomněnkové oči cítím, ač mám po létě, že jsem šťastný na světě.
Svátost manželství Trudno je člověku, musí-li sám se sebou trávit veškerý čas, neví-li najednou kudy a kam, když srdce sevře samoty mráz. Těžko je mladosti, nemá-li kůl, po kterém pnouti chtěla se výš, až tam, kde s láskou jí chleba a sůl v ústrety podá manželství skrýš. Splynou-li city dvou v jediný cit, bude-li on v ní mít něžný květ, získá-li ona v něm přepevný štít, pak může chlapec dívce své pět: "Probuď se, když ti teď se srdcem svým na dlani kráčím do tvých sítí. Na celém světě jen ty jsi mi vším, vílo mých snů i mého žití. Kéž srdce tvé se mne nenasytí!"
Náhoda Vyzývavá ochechule na skůtru frčíc bez helmy praštila se do kebule a to sice tak, že velmi. Silničních pravidel normy odmítala vskutku břitce, neboť byla trochu z formy po večírku na záchytce. Tak se stalo, že v tom svistu po silnici hrbolaté narazila na cyklistu, až viděla všechny svaté. Od té doby chodí pěšky ke krchovu do kopečka a tam klade věnec těžký cyklistovi u hrobečka. Ač za živa neznali se, srážka svedla jim cestičky a teď spolu scházejí se každým rokem na dušičky.
Bečva Citlivá dušička jata je závratí, sevřena hypnózou po celé hodiny vidí-li řeku, co jak had se klikatí velebně u břehů valašské krajiny. Hladina lesklejší než rybí šupiny odráží beránky v zrcadle mámení. Chudičké Valašsko ten poklad jediný cení si nad zlato a drahé kamení. Bečva, ač korytem nepředčí Vltavu, čaruje ve vírech, stojí i utíká. Básníci její tok velebí po právu a děti napjatě hledají vodníka. Bečvo, jsi Valašska ozdoba veliká...
Krbová kamna Včera k ránu, vínem zmámen, zřel jsem u krbových kamen ženu, jejíž ryzí krása smysly mužů rve a drásá. Dřív, než na mne promluvila, ruka má ji pohladila a v té chvíli se mi celá zeměkoule rozechvěla. Bohužel, dnes vlastně málo tuším, co se včera stalo. Vím jen, že už za soumraku zmizla kráska z paneláku. Nejsem z mužů, jež spí s ženou a hned na ni zapomenou. Možná proto, tím vším zmámen, čekám u krbových kamen...
Bůh to chtěl V Austrálii od rána tři australští doktoři klonovali klokana v malé laboratoři. Když se o tom dozvěděl katolický kardinál, ukřižovat vědce chtěl, zuřil, vztekal se a řval. Nelenil, šel k papeži a tam plačky žaloval, že vědecké mládeži zadek rád by nakopal. Vatikán ho nezklamal, protestoval u vlády, nótou zmobilizoval bystré vládní úřady. Byrokrati doktory zavřeli do pevných cel a klokana do nory. Vážně to Bůh takhle chtěl?
Zlomená křídla Jsem jako reklama na křídla zlomená. Sedím sám, znavený, v depresích u chlastu a v duši skrývá se dojemně zmatená, milá až zhmotněná vzpomínka na Vlastu. Někdy si myslím, že cesta mých osudů vedla by pod jejím dohledem nahoru. Tepal bych verše bez klamů či přeludů, povznesen souzněním duší až k obzoru. Možná, že cynik se tomu jen usmívá, nicméně mínění druhých mi nevadí. Na staré lásky rez účinek nemívá, ať kvetou na hradbách, nebo jen v podhradí. Vzpomínka na ni mé srdce vždy pohladí ...
Evoluce Kdyby Bůh byl na nebesích stejně jako v pohádkách, nebyly by skládky v lesích a stromečky na skládkách. Stvořitel holt ruku v ruce s pravdou nejde vesele. Pravda - to je evoluce a ne žvásty v kostele.
Hrachovec Lidi, to vám ale byla mela, co nedávno v Hrachovci se děla, když u chaty zdejších lovců zvěře parta floutků vyvalila dveře. Ukroutili závoru i pípu, vystříleli plný toulec šípů, v pytlích skotačili převesele a nad ohněm opékali sele. Vychlemtali hned dvě bečky piva, řvali víc, než dobytčata z chlíva a když je to nebavilo venku, vtáhli dovnitř sličnou erosenku. Ona lepá, byť prodejná víla v chatě se jim pěkně vybarvila, neboť (vrníc jako malé děcko) ukázala chlípné cházce všecko. Na druhý den ráno, ještě v rose, ztrácely se postavičky bosé od chaty do temných hvozdů kolem zmoženy až sťaty alkoholem. Čím kdo zachází, tím také schází, a tak potom ještě dlouho v mlází nacházeli místní cestou z práce důsledky té velké operace.
Korytáři Mnozí politici z Česka dříve stejně jako dneska touží zřetelně i skrytě jen a pouze po korytě. V tom lze spatřovati dosti šokující souvislosti, neboť koryta jsou svatá zcela jistě pro prasata. Co ty na to, politiku? Bez cti, ovací či díků zkroucený jak nožka hříbku pojdeš na prasečí chřipku !!!
Temná moc bezmoci Nemůže-li muž rovně stát, pak nemá smysl snít. Nemůže-li muž milovat, pak nemá důvod žít. Nemůže-li muž mužem být, pak míň je, než-li chrt. Tu je mu trestem útlocit a východiskem - smrt ...
Dělnická balada Na kontrole mezioperační odvíjí se drama téměř akční. Parta notně strhaných dělníků točí se tu jak na obrtlíku, aby zvládla tempo, které dělá roztřesenou trosku z jejich těla. Není jim to ale nic moc platné, stačit fofru pásu bývá špatné. Dobře tuší, že jim teče do bot, vždyť na lince shořel by i robot. Burlak na Volze, ten neměl ani o takové otročině zdání. Papalášům v kanceláři ale nemůžou dát jen tak lehce vale. Možná, že se tomu někdo diví, jenže tahle rachota je živí. Po lidskosti nikde ani zdání, je to sprosté vykořisťování, kapitalista však ví, že bída bude vždy tam, kde dělnická třída. Nemusí mít strach ze stráty kaček, na pracáku lidí je jak jak sraček, tak tu partu otrhaných brachů drží pěkně pod krkem a v šachu. Přidat na mzdách? To myslíte vážně? Těmhle prosbám vysměje se vlažně, když usedá beze stopy stresu do nablýskaného mercedesu. Úděl pracujících je holt těžký, do práce i z práce chodí pěšky, mnozí cestu slzičkami solí, když je nohy nekřesťansky bolí. Cítí, že je tohle jednou zdolá, démon trhu zabil by i vola. Leč vše marno, ač to v srdci studí, světu vládnou bohatí, ne chudí.
Svobodný duch Svobodný duchu, vzpouzej se a křič, zasáhne-li tě katolický bič. Bude ti kázat podle bible žít a nitru tvému nedá nikdy klid. Svobodný duchu, vzpouzej se a laj, prcháš-li v stínu kříže světa kraj. Neboj se vzepřít klerikálním lžím, chtějí tě zmást a dobře vědí čím. Svobodný duchu, ty sám vytušíš, proč hledat před jhem fanatismu skrýš. Kde rovný s rovným dýše čistý vzduch, tam vždy sám sebou svobodný je duch.
Magie pohledu Při pohledu z očí do očí dívčí půvab chlapa zaskočí netušenou mocí magie. Závoj řas ji nikdy neskryje. Při pohledu z oka do oka muž chce být do dne a do roka zcela ztracen v její náruči, udělat vše, co mu poručí. Při pohledu z očí do očí zaručeně jiskra přeskočí a svět kolem těch dvou rozkvete krásou bájné růže staleté. Při pohledu z oka do oka chlapec okouzleně zatoká jak tetřívek někde na mezi. Nesmrtelnost lásky vítězí...
Roura Sotva někde spatřím rouru byť i špinavou od mouru opouští mne bez váhání stud a slušné vychování. Začnu po ní skákat jako proudem zasažené pako, čímž přivábím kroky zdejších děvčat v obci nejkrásnějších. Spolu s nimi salta metám (dokud ona roura je tam) vpřed i vzad a zase zpátky. Škoda, že je den tak krátký!
Polibky z lásky Polibky z pátečních večerů končící sobotou ráno nezmizí ztraceny v éteru. Na lásku je zaděláno. Přeněžné páteční obětí ještě i v sobotu trvá. On se k ní skloní a vzápětí je tady láska, snad prvá. Polibky z pátečních večerů končící sobotním ránem prohloubí vzájemnou důvěru. Láska je všemocným pánem ...
Dáma Smrt Smrt - to je dáma a ne děvka prodejná, co čeká v Perlovce na příležitost. Máš srdce ze zlata, či jen plášť od lejna? Nevadí. Vezme tě, neznaje lítost! Pro osud bytosti není tak na světě nic, co by významem předčilo Smrtku. Ona je jistotou, jako že po létě přichází podzim pln vlhkého smutku. Chladivé obětí smrtelných okovů pocítí každý z nás, ať chce či nechce. Některý ztěžka, sám podoben olovu, jiný zas smířený, tiše a lehce. Dáma smrt není zlá svou vlastní podstatou, byť někdy umírat tak trochu bolí. Polaská dušičku od žití zavátou, když se jí poddá a ke klidu svolí. K čemu pláč přeživších nad hrobem člověka, jež leží v náruči tajemné paní? Ten už se ničeho špatného neleká, po zhoubných vášních či zlu ani zdání. Možná se rouhám, leč těším se na ni ...
Následky Všechny barvy světa v jednu se mi slily, v nemocniční odstín stropu, jež byl bílý. Marné bylo moje trpké proklínání, strop, nemaje citu, nezachvěl se ani. Oči zmapovaly každou jeho vrásku v době, kdy jsem dával vlastní zdraví v sázku. Ač jsem si je střežil jak se ctí a sluší, zůstaly mi navždy vrásky stropu v duši.
Uzdravující víra Mysl má zdá se málo pozitivní tvrdíc, že lidé špatní jsou a divní. Už toho bylo by snad víc než dosti, leč život přál mi trpkých zkušeností. Navzdory tomu věřím v bílé vrány brousící lidstvu negativní hrany. Mravnosti vor, dnes prohnilý a vratký, navedou do vln perspektivy zpátky. Kdo čestný je a charakter má ryzí, ten neotevře nikdy dopis cizí a nad své zájmy řadí druhých city. To budiž příslib naší prosperity!
Vztažená ruka Na prahu večera sám a zjihle krotký v přítmí své ložnice prohlížím tvé fotky. Po dívčím obraze vztahujíce ruku podléhám představám se srdcem až v krku. Toužím tvář zabořit do tvých plavých vlasů, dýchat ten vodopád s patentem na krásu a letmým dotykem zlíbat něžnou pihu, co jako hvězda ti září ve výstřihu. Mým snovým představám vzdáleny jsou činy. Na lůžku schoulenou má tě někdo jiný, ač střela Amora vlétla do mne křepce. Sám, s rukou vztaženou, připomínám slepce. Nevidomého, jež svojí bílou holí sebe sám mučí a nedbá, že to bolí. Vždyť co do bolesti, tesající vrásky? Mám tvoje fotky a nitro plné lásky ...
Kráska z Wimbledonu Přímo z kurtu nad obláček vylét malý tenisáček. Po servisu od Berdycha pocit měl, že sotva dýchá. Zmámen wimbledonskou travou spatřil dívku usměvavou, která byla toho rána na kratičko ostříhána. Možná proto tenisáček skoulel se k ní bez vytáček. Vždyť i on měl (třemi slovy) porost jemně semišový.
Tváře lásky Krásná dívka, to je muže snář, pro něj nemá pouze jednu tvář. On ji vidí (byť se nemění) v hávu mýtického stvoření. Tu má oči jasnější všech hvězd, jindy růže na rtech mohou kvést a tak srdce druhdy světáka jako lampa můru přiláká. Tváře lásky mají žár i led, chameleon moh by závidět. Kdo je viděl, vládne planetě. NENÍ VĚTŠÍ KRÁSY NA SVĚTĚ !!!
Šmoulinka Navečer, když jsem šel z bowlingu, zavadil zrak můj o Šmoulinku. Kousek od cukrárny seděla a na mne přes prsty hleděla. Netuším, zda je to v pořádku říkati Šmoulinka robátku, nicméně vmetla mi do víček jak nebe zmodralý jazýček. Pro ni jsem holt byl už staříček ...
Televize Ať je noc či jasný den, připadám si jako stroj. Soustavně jsem vysílen, s televizí svádím boj. Sedím u ní přilepen jako moucha v povidlech. Nechodím už ani ven, zajat v panelových zdech. Obrazovka magická šíří vůkol modrý svit. Snaha má je nadlidská, přesto nelze odejít. Dokud slouží sluch i zrak, nemám sílu k dezerci. Žijem spolu, je to tak, v pohodě na koberci.
Buchtička O přestávce v naší fabrice bavil jsem zdejší krasavice příběhem o tom, proč právě tady u pásu denně se třesu hlady. Soucit jal dívčinu maličkou. Počastovala mne buchtičkou, co jako poleva od perníku rozplývala se mi na jazyku. S kámošem od lisu buchtičku zhltli jsme za malou chviličku a oba zmoženi těmi hody zašli si "na jedno" do hospody. Dodnes rád vzpomínám jenom tak na buchtu, jež byla samý šmak. Proto mne velice udivilo, že po ní příteli špatně bylo. Před výčepem v bifé "Na Stráni" usedavě plakal do dlaní. Přestože má ve mně kamaráda, tvrdil, že na prsou hřeje hada. A přitom na onu buchtičku vypil jen litrovou lahvičku laciné výčepní lihoviny. Asi mu nesedí těstoviny !!!
Úderník Stachanovec jsem tělem i duší. V továrně makám tak, jak se sluší a v rámci dobrých pracovních vztahů vyvíjím značnou píli i snahu. Stejně jak Rus, když dobýval Prahu! Šéf se mnou nemá nejmenší potíž, mám dobrý základ z domova totiž. Sousedům tehdy bylo mne líto, že prý jsem mlácen denně jak žito. Dokonce též pan starosta ví to! Leč i dík tomu znám disciplínu, nepropadám zlým nástrahám splínu. Brzy se stanu (to bez legrace) hvězdou kapitalistické práce. U soukromníka ve Staré Pace!
Ach jo Nemám srdce protklé odvahou ani šarm, z nějž kráskám dech se tají. Kráčím světem s lehkou nadváhou a mé staré nohy natékají. Nemám hřívu jako vodopád, trapně skrývám podlomené zdraví a když ráno vstanu, tak jsem rád. Ach jo, čas holt nikdo nezastaví ...
Afrika Blonďatou dívku žhavou jak plamen spatřil jsem dnes a je se mnou ámen. Prostoupila mnou prostě a zcela, jako když vstoupí kněz do kostela. Lovil jsem právě v Africe lvice, když zvíře jiné přišlo, a sice žirafa vběhla před hlaveň moji. Nebylo na ní znát, zda se bojí. Než padla rána, přes svoji mušku viděl jsem to, co sklonilo pušku. Žirafu totiž setmělou buší přivedla dívka s toulcem a kuší. Přišly jak sen a stejně tak právě zmizely v husté africké trávě. A já tu stojím zasažen láskou, co do mne vešla s blonďatou kráskou ...
Mona Lisa Úsměv Mony Lisy léta neodvanou, byť si mnozí myslí, že je po něm veta. Ponechám-li omyly a klišé stranou, mohu říct, že patří dál ke krásám světa. Já to vím, mne nikdo ze lži neobviní, včera jsem ho viděl kvést na dívčí tváři. Ač si ze mne malověrní posměch činí, nedbám. Jeho kouzlo v mojí duši září …
Ej Moravo Ej Moravo Moravěnko, krajino bez vady, umíš chytit za srdénko svými vinohrady. Ej Moravo, hvězdo jasná, věčná lásko moje, tebe zdobí jak sen krásná děvčata a kroje. Ej Moravo rodná, jižní, perlo v širém kraji, kéž mne ve tvém lůně bližní jednou pochovají.
Mamince Snad myslel by sis Měsíci, že slovo máma jiné není než ptačí píseň letící či odraz jitra na osení. Jak odpustit ti jenom mám tak krutou mýlku, brachu jasný? Pro matku svou si každý sám pěstuje cit nad jiné krásný. Bez hlesu pluješ krajinou a nevíš, co v mém srdci bije. V tom srdci skrývám jedinou svou Můzu jménem Poezie. Já Můzu toužím věnovat a složit k nohám svojí mámy. Jen maminky lze milovat největší láskou pod hvězdami.
Katův spratek Kde lidskost je bezhlavě přebita mocí, tam slunný den pomíjí. Stává se nocí, v níž prostý lid zmučeně naříká, tápe a kdo v hrudi srdce má, stěží to chápe. I v Čechách byl osud všech podřízen katům, když 1730 psalo se datum. Tu nejeden z Čechů zřel, kterak se boří vše, čeho se zmocňují inkvizitoři. Ten černý mor, jež napáchá mnoho zlého za praktikování práva útrpného, jde za bludem svým řekou krve a vzlyků pod ochranou katolických fanatiků. I zde nastal teror a pálení knížek, co mívaly podobu záchranných dvířek pro čtenáře tíhnoucí k Marii Panně. Hněv kleriků římských se snesl i na ně. Kdo při zkáze knih jenom málo se stydí, ten svědomí nemá a spálí i lidi, což dělo se nezřídka v té vlčí době. Žár pochodní živých dal potravu zlobě, byť zrůdnost svou zahalila do ornátů. Ne Bůh, ale Ďábel byl pánem v tom státu. Ač poroučel zdánlivě tiše až plaše, měl hadí tvář jezuity Koniáše. Nedaleko Kutné Hory žila dívka Vlasta. Trpěla, že otec její dnem i nocí chlastá a po smrti ženy není schopen slušně žíti. Sžíral se a uvadal jak pokosené kvítí. Není tedy divu, že se Vlasta místo nářků vypravila do služby na faru za kuchařku. Netušila ubohá, že díky nové dráze vykročila po pěšině ke své vlastní zkáze. Na faře spal Martin, který tu byl kostelníkem. Denně zvonil při mši v chrámu Páně převelikém a že žil jak krysa schopná všeho pro pár zlatek, říkali mu lidé v širém kraji Katův Spratek. Vlastin půvab probudil v něm chtíč, jež v srdci bolí, ona ale milovala básníka z přespolí. Něžný vztah těch mladých lidí dohnal sígra k zlosti, která v nízké duši živí pomstu z žárlivosti. Shoda náhod přivála mu kněze Otakara, jemuž blízko Kelče právě vyhořela fara. Kázal vodu, víno pil a tak ho svaté sbory převedly na uvolněnou farnost Kutné Hory. Vztekem hnaný Martin svěřil Otíkovi přání, že chce Vlastu inkvizici udat z čarování. Kněz mu víc než ochotně byl nakloněný sluchem, stal se tím, co potřeboval zmetek slabý duchem. V Řezně proces plný jedu otevřeli štíři, básník, co by neznaboh, tak skonal na pranýři a nevinnou Vlastu moralisti Bohu milí na hranici z březového dříví upálili. Dnes hroby těch obětí zarostly travou, leč církev dál oheň dští pro víru pravou a věří, že jednou zas chopí se vesla, tak v kostelích straší a žvýká svá hesla. Snad nepadne její stín na rozum zdravý a lidstvu se odkaz té náhrobní trávy do srdcí i dušiček vpije jak síla, co by ho vzdor zlu bezpečně zaštítila.
Konšelský bidet Kráčejíc po Napajedlích včera ráno, úlek jako střela prolét duší mojí. Nevěřím svým vlastním očím. Nevídáno, v samém centru města divný bidet stojí! Přestože jsem otrlý i starý vcelku, na podobné hovadiny nemám vlohy. Tak si říkám: "To nebude na prdelku, v tom si asi budou radní máčet nohy." Na mysl mi náhle přišlo, jak jsme všici chodili ke kašně, kdy se komu chtělo. Tehdy byli na radnici bolševici a těm na nás aspoň trochu záleželo. Vím, je to věc názoru, leč tuhle tlupu konšelů, co proti zájmu obyvatel park i kašnu odprodali za pár šupů nepochopím ani jako spisovatel, co má v těle značnou dávku fantazie. Čerchmant ví, co tihle knechti vlastně chtějí. Zkrátka, blbost na úřadech stále žije a konšelský bidet - to je pomník její !!!
Poděkování Kdo dal mi život, kdo mě vychoval, kdo hřál mne na své hrudi jako kamínka? Dnes vzpomínám, jak celý svět se smál, když za ruku mě vedla moje maminka. Zas chtěl bych ve své její ruku mít a lukami s ní jako tenkrát procházet, na každém kroku vnímat její cit, který mne laskal tolik krásných, šťastných let. Čas plyne jako voda v bystřinách, nic naplat mámo, dětství mé je minulost. Přesto však, věř mi, nemusíš mít strach, v mých vzpomínkách jsi stále drahocenný skvost.
Hrad Lukov Na hradě Lukově nevřeští strašidla, i když se říká, že bývá tu k vidění bezhlavý hoch, jehož matka bez udidla přivádí bělouše rytíři v brnění. Jsou to jen bláboly opilců u vína. Každý, kdo na Lukov dneska se podívá zjistí, že tančí tu ohňová skupina, co BOCA FUEGO vzletně se nazývá. Zkrocené plameny víří po nádvoří, až v jejich odlesku plá celá krajina. Nebojte, hrad Lukov určitě neshoří, dál bude hrdě čnít na dohled od Zlína.
Helfštýn Na cimbuří hradu Helfštýna půvabná seděla dívčina. Tiše, jen zrakem se kochaje, pátravě hleděla do kraje. Svůdnější obraz ten starý hrad neviděl doposud nikdy snad a jak mne napadlo vzápětí, snil o tom po dlouhá staletí. I proto mé srdce z kamene rozběhlo se jako zmámené a hnalo proud krve žilami tempem, jež opojně omámí. Horkost mi stoupala po těle, když jsem k ní přistoupil nesměle a řekl: "Slečno, já ptám se vás, kdo vám dal do vínku tolik krás?" Úsměvem zmátla mě docela, leč poté vstala a zmizela téměř jak pára či spíše dech. Stojím sám, ztracený v hradních zdech ...
Socha touhy Škoda, že nejsem sochařem, co si uhněte z hlíny vše, čeho žádá. Třeba i dívku, jež má pas vosí, kadeře plavé a sama strádá. Touha by lehce vedla mou ruku, tvořící vílu bez roucha v kvítí. Pod klenbou z duhy se srdcem v krku řekl bych tiše: "S tebou chci žíti ..."
Pyroman Když jsem chtěl ve středu u Pšeniců ochutnat s Jarouškem slivovicu, málem jsme oba, ač hoši smělí, jak věchet slamněný uhořeli. On totiž Jaroušek, diblík jeden, byl z cesty myšlenek zimou sveden a vedle žhavého teplometu položil batůžek na Babettu. Právě, když pili jsme lihovinu, tak sukno batohu od benzínu baflo jak Honza Hus u Kostnice a začlo plápolat převelice. Jaroušek rychlostí dravé štiky utíkal pro zdejší požárníky, leč vinou nadměrné konzumace zabloudil do místní restaurace. A tak se stalo, že než se vrátil, svou střechu nad hlavou navždy ztratil. Teď žije střídavě přes den v baru, nebo se ukrývá na Solaru. Skřípla ho složitá doba zmaru !!!
Vůl Kdo Wericha si nikdy nepřečetl a s moudrostí si blbost dosud pletl, ten vždy a všude v každém kolektivu je pasovaný předem za protivu. Pak ruku v ruce s tvrdým alkoholem stává se slabochem - či spíše volem!
Milka Kamaráde, chceš-li vidět fialovou krávu, nemusíš pít alkohol a nebo hulit trávu. Stačí zapnout televizi a za malou chvilku spatříš kráčet po pasece Rakušanku Milku. Snad pochází ze Švýcarska, ale to je putna, děckám její čokoláda tak jako tak chutná. S pravdou na mne nechoď, ta má tady cenu hnoje, zisk je zisk a reklama si zkrátka žádá svoje. Snad i proto investuji radši do Prazdroje !!!
Postě jen láska Bytostně vnímat souznění duší, vášnivě slíbat dráždivou růž a to vše s dívkou, které vše sluší, o tom sní každý skutečný muž. Vnoří-li prsty do zlatých vlasů, srdeční cval se promění v let. Přitiskne k tváři třpytivou krásu a pro tu chvíli patří mu svět. Do modrých očí zrakem se vpije, na její ruku vloží tu svou. On beze zbytku jen pro ni žije, ona to ví a tak šťastni jsou. Pak v jedno splynou, muž i ta kráska, spoutáni citem po každý den. Říká se tomu prostě jen láska a život s ní je splněný sen.
Omamné vůně Voníš mi po růžích, dívenko spanilá, dík tobě nemůžu pomyslet na jinou. Jsi jako přeněžné křidélko motýla, co kolem prolétl rozkvetlou krajinou. Voníš mi po mléce, bílém jak lavina ležící na svazích mocně a ledově. Čistá jak nemluvně, jež tiše usíná s pocitem bezpečí v náruči otcově. Holčičko půvabná, voníš mi po létě, tak žádná jiná z žen zavonět nemůže. Snad proto se srdcem bušícím ptám se tě: "Vílo má voňavá, nechceš mne za muže?"
Vánoční hvězdička Až spatříš dívenko vánoční hvězdičku, do duší vstoupí nám klid a mír sváteční. Všimnu si, že nosík máš jako rolničku a lidé kolem jsou milí až srdeční. Tvá ústa políbím tak trochu nesměle, sám v sobě potlačím jinocha plachého a někde nad námi nebeští andělé zapějí "Purpuru" od pana Suchého. Promrzlá schoulíš se do mojí náruče a já ti přeněžně zašeptám do ouška něco od Wolkera či Petra Bezruče. Budu tvůj Janáček a ty má Bystrouška. Pak spolu ze břehu do řeky Moravy pustíme kapříka, co měl být večeří. Odplave po proudu, jen žádné obavy, najde svou kapřici dřív, než se sešeří. Až spatříš dívenko vánoční hvězdičku, budem stát u okna šťastní, byť hladoví. Slzička něhy ti zatančí na víčku a ústa má tvému polibku odpoví ...
Děťátko Ať je sucho nebo bláto, slunečno či zasmušilo, hele mámo, koukej táto, děťátko se narodilo. Přinese nám do života spoustu nových zkušeností, každá zlost i nedobrota obrátí se k veselosti. A co víc, až zvládne schody, kolo, lyže i brusličky povyroste jako z vody a poběží do školičky. Přesto ale vždycky bude vědět, že je bez debaty ve dny liché i v ty sudé štěstím maminky a táty.
Vystřízlivění Včera, jdouc parkem z bufetu jménem "PRÁČE", spatřil jsem dívku sedící na zemi. Pod bundou z kůže zničené punčocháče a byla krásná. Alespoň zdá se mi. Povídám: "Děvče, co tady u sta hromů lelkuješ sama a navíc v nedbalkách?" Třásla se zimou, tak jsme šli ke mně domů. Padalo šero, co kdyby měla strach? Ráno mi po ní zůstala prázdná postel zválená chtíčem obětí bez lásky. Zmizela, snad šla vyhledat vlak či kostel a mně tu zbyl jen zmatek - a otázky ...
Dýně Jarouškovi řekla tchýně: "Hochu, musíš bowling hrát, nebo budeš jako dýně co nevidět vypadat!" Statný chlapec běžel hbitě druhého dne na dráhu a zde, trochu křečovitě, zbrousil koulí podlahu. Dnes byste ho nepoznali, neboť pilně koulí dál. Dívky okouzlí už z dáli tělem typu šlacha - sval. V jejich snech je Jarda král!
Toužím... Toužím den co den po dívce plavovlasé, toužím stále víc po jejím úsměvu. Toužím zcela oddán býti její kráse, toužím dát se samým štěstím do zpěvu. Toužím s dámou svého srdce ráno vstávat, toužím se svou láskou večer usínat. Toužím pouze jí své ryzí city dávat, toužím plnou hrstí její něhu brát. Toužím kvůli modrým očím skrýt své vady, toužím stát se někým lepším, buď jak buď. Toužím smát se pro ni, ač jsem bez nálady, toužím líbat její dlaně, rty i hruď. Toužím a mé touze konce (zdá se) není, toužím, že už víc se toužit nemůže. Toužím tak, že dám se snad i na modlení, toužím, aby si mne vzala za muže. Toužím pro ni žít i padnout mrtev k zemi, toužím její mysli sdělit vše, co znám. Toužím asi nejvíc mezi lidmi všemi, toužím - přesto náruč stále prázdnou mám ...
Tanečnice Bylo mi smutno, tak jsem šel mezi lidi, přestože patřím k těm, co se v houfu stydí a svoje splíny raději léčí sami. Tehdy mi ale chyběli staří známí. Zrak lstivě zastřel věk nebo šedý zákal, leč pravdou je, že kroky mé výčep zlákal. Pak dveře vrzly a proti vůli svojí skončil jsem v hloučku lačnícím po Prazdroji. Stísněných prostor už od dětství se lekám. Panikou zmítán toužil jsem zmizet někam a ke zběhnutí chybělo věru málo. Tak proč jsem zůstal? Poslyšte, co se stalo. V setmělém sále snad secesního domu tančila víla. Skutečně, věřte tomu, lhát nejsem zvyklý a i teď pravdu říkám. Tančila sama a já už nešel nikam. Hltajíc zrakem každičký pohyb její i stopy v prachu slíbal bych nejraději. Kéž by ta dívka něžná a víc než k světu točila se v mé náruči po parketu! Snad za to může rádio značky Tesla, že hlava moje na desku stolu klesla zdeptána rytmem, který se linul sálem. A probuzení život mne stálo málem. Když jsem se jakž takž z dřímoty probral totiž, ranila srdce mé i mou mysl potíž. U pípy jen dva chlapi jak žitné snopy a po mé krásné neznámé - ani stopy. Sám sobě dal jsem slib, že svou vílu najdu a pokud ne, tak raději bídně zajdu. Vždyť co do žití bez křehké tanečnice, zářící hvězdy ve svitu půlměsíce? Stal jsem se v baru trpěným závislákem. Denně tu hltám utopence i s lákem a v skrytu duše tak nějak vím, že zle je. Taneční parket chátrá a prázdnem zeje ...
Chybíš mi Chybíš mi děvčátko, jsi můj celý svět, chybíš mi, protože mám tě víc než rád. Chybíš mi, chtěl bych si k tobě přivonět, chybíš mi více, než vlastní život snad. Chybíš mi, nemohu dýchat bez tebe, chybíš mi, teď už to na mou duši vím. Chybíš mi, bloudím jak mraky bez nebe, chybíš mi, neboť jsem a vždy budu tvým ...
Samota Bez lásky, zázemí a bez pochopení má člověk na zemi jen samé trápení. Co z toho může mít, když nemá komu dát ryzího srdce cit? Sám jak kůl v plotě stát, to není řešení tajenky života. Bez duší souznění vítězí samota.
Půlkulatiny Na oslavě pětačtyřicátých narozenin nikdo žízní netrpěl a nebyl bez nálady. Já pil slivovici s hlavou holou jako Lenin a bylo mi víc než dobře mezi kamarády. Potom přišlo nemluvně s dědečkem v rádiovce a do ruky mojí vtisklo žhnoucí výbušninu. Všichni kolem se mi smáli jak splašené ovce, což jim asi (na mou duši) nikdy neprominu. Leč proud lihu zatočil i s tímto ducha bolem, ostatně, vždyť každá křivda po čase trn ztrácí. Obejmul mne klid a mír vonící alkoholem právě když jsem prohrál boj se zemskou gravitací. v Je mi pětačtyřicet. Holt, už mám po legraci !!!
Zmatkářka V zimě jistá křehká slečna mercedeskou vyjela si. Cesta byla nebezpečná už s ohledem na počasí. Náhle někde mezi poli benzín došel krasavici. Inu, myslet někdy bolí, je-li prázdno pod čepicí. Motoristka řetěz vzala s vírou, že to bude stačit. Na kolo jej namotala a počala káru tlačit. Už jsou tomu drahná léta, co se tohle všechno stalo. Prý své auto kolem světa vlekla, až si strhla tělo. Snad už ji to přebolelo ...
Břečťan V recepci mého lázeňského domu seděla nahá dívka. Věřte tomu, že ani zdejší vrátný dosud vůbec neviděl více. Tvářil se jak trubec! Po levém nártu odhalené ženy plazil se břečťan. Byl jsem překvapený, leč po údivu náhle ani zdání. Měla ho totiž díky tetování. Od její nohy bloudil zrak můj výše sledujíc, kterak mdle a horce dýše, nicméně po dni dlouhém víčka klesla. Ráno jsem hleděl do prázdného křesla ...
Výšlap Vyšel jsem si od Hrachovce přes kopečky na Lhoty. Po stráních se pásly ovce, psi štěkali za ploty. Stromy zdobil šátek z jmelí, slunce hřálo vesele a mne cestou provázeli srdci drazí přátelé. Valašsko mi zkrátka chtělo odkrýt něco ze svých krás. Jen co vínkem zpevním tělo, vyrazím si do hor zas !!!
Splněné přání Jdu-li s vyvolenou po ulici, těžko uvěřil by chodec bdící, že před chvílí byla tato žena mými ústy v parku políbena. Pochybnost je vskutku víc než jasná, já sám nevím, proč dívka tak krásná splnila mé nejtajnější přání pijíc touhu ze rtů mých i dlaní. Věřte mi, nic krásnějšího není nad něžné až kradmé políbení, co jak křídlo motýlí se snáší pod hvězdami, které jitro zháší. Tuhle zprávu, ač už mám svá léta, toužím křičet do celého světa, neboť díky ní mám bez nadsázky důvod žít a srdce plné lásky. SRDCE PLNÉ VYVOLENÉ KRÁSKY ...
Rozmarná múza Erató, Múzo vrtošivá, kéž zůstala bys se mnou déle. Tvůj hlas v mé duši sladce zpívá, však opouštíš mne zatvrzele. Dík tobě koná básník divy a sám se nesmrtelným stává. Pod jeho tužkou kvetou jívy, leč štěstěna je přelétavá. Opustíš-li mne, ztratím sílu dál zabývat se veršováním. Tak poznám dravost zrádných vírů, v nichž svoje nitro vážně zraním. Erató, Múzo vrtošivá, přestaň mne trápit nevěrností. Kéž přízeň tvá je stále živá, vždyť duše zmírá, když se postí.
	...další básně...