Radek František Bičan - Městská knihovna v Rožnově pod Radhoštěm

U muziky Tak jsem vám byl u muziky, tam se pane hrálo, kapelník bral desetníky, všecko tancovalo. Že já v kapse neměl ani grešli polámanou, nebyly mi holky k mání, musel jsem stát stranou. Bylo mi to trochu líto, ale marná sláva, bez peněz je zapeklito, že až bolí hlava. O nedělním tancování příští týden v šenku místo děvčat přemlouvání dám si radši sklenku.
Slovácko Slovácko rodné, srdéčku milé, jsi perlou v koruně celé mé vlasti. Tobě jsem vděčný za mnohé chvíle prožité v radosti, ale i strasti. Ty v barvách krojů topíš se celé dnes stejně tak jako za časů králů. Se sklenkou vína písničky skvělé vždycky rád zazpívám si u cimbálu. Slovácko rodné, srdéčku milé, daleko od tebe světem se mlátím. Často však sním, byť snad pošetile, že se do náruče tvé jednou vrátím.
Uherské Hradiště Uherské Hradiště mé milované, proč jsem tě opustil, co mne to napadlo? Nevidím plavit se tvé koně vrané na řece Moravě, čiré jak zrcadlo. Ač jsem se zrodil ve tvojí náruči, života běh zavál kroky mé do dáli. Srdéčku šohaj přetěžko poručí, odejde, přestože přátelé zůstali. Snad budu žít čestně a bez ostudy, možná se chyby mé dočkají nápravy. Smrtka až ochromí všechny mé údy, složím své kosti tam na jihu Moravy.
Veselé Velikonoce Hody, hody, doprovody, Velikonoce jsou príma. Šohaj běhá do hospody, od své milé za jinýma a nikdo mu nevyčítá tohle jeho počínání. Ať si po dědině lítá, jen ať nemá nikde stání, tatárek má opentlený a děvčat je jako kvítí. Svobodné i vdané ženy, běda každé, kterou chytí! Pro vejce či pro hubičku vyšibe jim sukně zpříma. Že to bolí? Můj Božíčku, Velikonoce jsou príma!
Černá kočka Cestu mi zkřížila kočka černá jako blesk z čistého nebe. Ač ta věc zdá se být malicherná, ještě teď mne z toho zebe. Vždyť kočka byla jak osvícení, jímž jsem byl z chmur vytržený. Vytetovaná, spíc na rameni mysticky překrásné ženy. Amore, jsem zasažený...
Závěje na duši V životě mi nešlo o víc, než mít děvče z Halenkovic. Cloumaly mnou její obliny, rok co rok, vždy každé prázdniny. Tohle nejsou žádné fámy, hořel jsem jak věchet slámy. Aby ne, vždyť Halenkovice nejkrásnější mají děvčice. Od neděle do pondělí skvěle jsme si rozuměli. Na Dolině, když mne líbala, srdce v krku měl jsem bezmála. Co čert nechtěl, smrti síla moji lásku zardousila. Leží, bílá jako padlý sníh, na hřbitově v Halenkovicích.
Bezduchý svět Scházíš nám tu Johne Lennone, svět bez tebe nemá duši. Scházíš nám a věř, že málo ne, lidé jsou vzájemně hluší. Ztratili potřebu slušnosti, majetek nad city staví. Pokrytci (navzdory zbožnosti) hřeší, ač svátosti slaví. Svět trpí válečným běsněním, vládnou mu tupost a svaly. Ty jsi pryč a já to nezměním, i když mám tvé ideály. Mnozí dnes volají: "Mamone, kdo tě má, tomu to sluší!" Scházíš nám tu Johne Lennone, svět bez tebe nemá duši.
Slůně Před lety mi řekl kdosi, že prý sloni štěstí nosí. Zaplaší i noční můru, zvlášť mají-li chobot vzhůru. Napadlo mne přirozeně, že dám tedy slona ženě, do které jsem býval vždycky zamilován platonicky. Tahle sedmikráska bledá štěstí stále marně hledá a bez jeho vlivu stůně. KÉŽ JI POTĚŠÍ MÉ SLŮNĚ !!!
Dívčí tvář Přátelé dali mi před lety v albu jímavě půvabnou olejomalbu. Na plátně skvěla se jako snář klasicky řezaná dívčí tvář. Těžko lze uvěřit, leč dívka tato srdce mé svázala vlasy jak zlato. Co mohu čekat? Leda zkázu! ZAMILOVÁN JSEM DO OBRAZU ...
Dívka s lebkou Přes okno pokoje paprsky měsíce svítí na dívčí pokožku hebkou. Noc vešla potichu do rušné ulice a něžnou krásku zastihla - s lebkou! Dívenka seděla uprostřed koberce,umrlčí masku tiskla si k hrudi. Bledá jak Madona, co kosti bezvěrce hýčká a hladí, přestože studí. Bez bázně Hamleta i zloby biblické Salome s hlavou Křtitele Jana byli jak sousoší,temné až magické. Truchlivá věčnost a čistá panna. Bůh ví,co slunce uvidí zrána ... CENA KRÁLOVNY ALISY za rok 2009 v oboru klasická poezie, sbírka „Básníci třetího tisíciletí 2“)
Sedmikráska V galerii na obrázku padá sníh přes sedmikrásku, že z toho až srdce bolí. Křehký kvítek v bílém poli. Vždy, když před obrazem stojím, tak se o tu kytku bojím, aby krutá mrazu síla sedmikrásku nezhubila. Chtěl bych zavěsit tu krásu u nás doma na terasu, rozpočet můj ale není dostatečný na umění. Žiji tedy s tím, že jednou růžové mi líce zblednou, až ten květ pod sněhu stíny odnese si někdo jiný.
Johanka z Arku Co lidstvo vtisklo vůli svou planetě Zemi, den za dnem hledá příklady,jež táhnou. Nelze však zcela obstát se ctí mezi všemi, vždyť lidé po krvi svých vůdců prahnou. Výmluvným důkazem té zášti je skon Krista, pokud žil, platil krutou daň na kříži. Navzdory tomu jeho církev není čistá, nejeden zločin svědomí jí tíží. Johanka z Arku věřila svatým znamením, šla jim vstříc, držíc v ruce meč jak svíci. Leč místo vděku častovali ji kamením, urážkami a smrtí na hranici. Nevím,zda člověk prohlédl s odstupem času, já rád bych za to prosil na kolenou. Teď příhodné je najít v srdcích zašlou krásu, už pro tu křehkou dívku zavražděnou.
Chci pro tě dýchat Dnes jsme se, lásko, sešli jako vždycky, abychom spolu chvilku strávili. Den byl jak sen, tak tichý, poetický, v něm jen my dva a chodci zpozdilí. Když jsem pak viděl ve tvých očích slzy, srdce mi zvláštní bolest sevřela. Najednou vím, že chci ty slzy brzy slíbat z tvých krásných očí docela. Nemohu žít bez rukou tvých či dechu, který mi zní jak křídla holubí. Vždyť přece víš, že ke mně pro útěchu můžeš jít dřív, než zlo tě zahubí. Nezapomeň,že pro tebe jsem tady, i kdyby osud zlomit chtěl mne snad. Chci pro tě dýchat, vždy a bez náhrady, chci pro tě dýchat, neboť mám tě rád.
Nepořádek Neplač, milá moje ženo, že já nemám uklizeno. Přece víš, že jsem ten Radek, co má rád svůj nepořádek. Skutečný chlap tiše pláče, slyší-li řev vysavače. Přirozeně toužím taky nashromáždit krámů mraky. Ačkoliv mám na svém stole klíče, nůž či z golfu hole, tak je mi to celkem putna. Hlavně, že nám lásko chutná!
Horolezci Parta zdatných horolezců vysmála se Sněžce, byť se na ni vydrápala zdlouhavě a těžce. Silou vůle pokořila tuhle pyšnou horu, co se přímo v Krkonoších tyčí na obzoru. A že v Čechách žádný kopec výš než Sněžka neční, rázem jsou ti horolezci doma přebyteční. Napadla je tedy spásná myšlenka a sice, že pojedou otestovat hory za hranice.
Malování Dívenky, když se malují, zvýrazňujíc tak svoji krásu, já jejich kouzla sleduji strnulý v nesmírném úžasu. Je to, jako by slunce zář do šera vnikla z čista jasna a dívčí, zprvu hezká tvář, najednou byla víc než krásná. Dívenky, když se malují, není mi vůbec proti srsti, protože tím, jak čarují, mají mou celou duši v hrsti. Kéž žádná z nich mne neopustí!
Traktor Na tiché polní pěšině choval pán slečnu na klíně. Jeho chtíč neznal hranice, což bylo vidět velice. K večeru šofér od Bzence přehlédl oba milence. Mohutnou silou traktoru rozmačkal je jak bramboru. CO DODAT K TOMU HORORU ?
Motýl V den, kdy jsem spatřil fotografii dívčího těla ve zdobeném rámu, podléhám spalující fóbii ne nepodobné síti hlavolamu. Najednou cítím každou svou částí sžíravou touhu obejmout to tělo, nechat se hýčkat nezměrnou slastí, již by mi všechno živé závidělo. Na černobílé fotce ta víla spočívá lehce, jak motýlek z báje, leč mému snu síťka na motýla sotva dá šanci nahlédnout do ráje. V den, kdy jsem spatřil fotografii motýla do děvčete zakletého, na srdci nosím víc než mánii, aby byl navždy můj a já jen jeho.
Poslední doutník Až se jako třtina zhroutí doba životní mé pouti, udělám, co člověk musí. Umyju se, ustelu si, do šuplíku srovnám krásně všechny zápisky i básně, svůj poslední doutník típnu, zavřu oči a pak chcípnu. Hrobníkovi nedám práci, vždycky jsem snil o kremaci a vím zcela určitě, že je líp shořet, než hnít vleže. Lidskou duši totiž asi pouze čistý oheň spasí tak, že více neochoří. Jak poslední doutník shoří.
Odmítnutí Když budeš mít děvče milé chviličku, sedni si a vypij v klidu kávičku z porcelánového minihrníčku. Až pak půjdeš s první hvězdou sama spát, nech si v důlku pod peřinou něco zdát. O lučinách, oblacích - i o mně snad? Tak či onak, život rozdal karty sám. Miluji už jinou, ale přísahám, že tě navždy zakotvenou v srdci mám.
Stříbrný vítr Stříbrný vítr odvál čas, už v listí neševelí svůdný a hravý jeho hlas, ač mnozí by to chtěli. Doba je plná techniky a mládež nemá zdání, jak život býval veliký za časů Šrámka Fráni. Pro lásku tenkrát světa kraj šel by hoch třeba bosý, pro dívku svěží jako máj s očima třpytné rosy. Kde je dnes asfalt, býval mech, druh lesa tajemného, tam každý cítil ve vlasech dech větru stříbrného. Co naplat, nikdo nemládne a doba své si žádá, i lásky kvítek povadne, když smrti stín se vkrádá. Ta černá dáma bez citu nám měří stejným metrem, skoncuje, skryta v hábitu, i se stříbrným větrem. Příteli Fráňo, sbohem buď a věz, že dokud žiji, ze srdce tvého v moji hruď se větru stříbro vpíjí. Ta srdce naše, buď jak buď, teď svorně spolu bijí!
Kamarádství spolužáků Na sraz abiturientů scházejí se spolužáci. Dámy v kašmíru a kmentu, páni s touhou po legraci ač v nejednom oku slza prodírá se mezi řasy. Dobře ví ta slza drzá, že to oku dodá krásy. Otcové a matky rodin utíkají vzpomínkami do časů, kdy kalup hodin nestrašil je šedinami a budoucnost byla něčím, co se v nedohlednu skrývá. Nevěřili moudrým řečím, ale tak to zkrátka bývá. Dnes, po létech odloučení, vrátili se spolu v čase, zapoměli na trápení a jsou sví a mladí zase. Staré lásky nerezaví, naopak, jsou stále svěží, nezkrotné a plné zdraví jako koně bez otěží. Na sraz abiturientů scházejí se spolužáci. Budou jako v parlamentu debatovat o své práci, úspěších či ratolestech, o všem, co jim život krášlí, kapesníky žmoulat v pěstech a mít radost, že se našli, cítit víru, že ty chvíle vzájemného srozumění nejsou vůbec pošetilé, ale ryzí, což se cení. Ať se mění politika, ať se rojí nejistoty, přátel se to nedotýká. V bídě každodenní sloty používají schůdné stezky umírněných bouřliváků, jimž je na dušičce hezky z kamarádství spolužáků.
Májové slunce Často se mne lidé ptají k čemu slouží zlato, jímž se pyšní slunce v máji. Kol a kolem vzato, odpověď je jenom jedna, ač otázek řeka. Slunce, mrška neposedná, dívky z šatů svléká.
Křížová cesta Proč dívkám scházejí doteky dlaní, které by nechtěly stále jen brát? Že mají potřeby, trable i přání, nejbližší okolí netuší snad. Proč dívkám scházejí splněné cíle? Možná, že stály jak předloňský sníh. Odvážné myšlenky, byť pošetilé, zdusily bambule na pantoflích. Proč dívkám scházejí motýlí křídla, jimiž by vyzrály na zemskou tíž? Láska jim, zdá se, nic moc nenabídla, nesou si životem svůj těžký kříž.
Lízátka Lízátka, nejlíp kulatá, patří k dobrému vkusu. Jsou totiž jako záplata na prostořekou pusu. S lízátkem v ústech, holoubku, nemůžeš skuhrat vrků. Jinak ti sklouzne po zoubku a zastaví až v krku. Mluviti stříbro, říká se v lidové slovesnosti. Má to však vadu na kráse, což bývá věru k zlosti. Dávením špejle dojde ti, proč zvratky třísníš bláto. Žvanění že je prokletí, mlčení ryzí zlato. MLSEJ, LEČ MYSLI NA TO !!!
Básník Kdo by řekl do básníka, že má život poustevníka? Každý myslí, že je bohém, známost má za každým rohem, snídá šampus s kaviárem, místo pěšky jezdí fárem. Jsou to jenom plané tlachy, kde by básník sebral prachy? Ten je rád, že jakž takž žije a ve světě poezie nezvoní mu dosud hrany. A ŽE NENÍ ZAKÁZANÝ !!!
Sen Často se mi vrací podmanivý sen vždy, když kouzlo spánku zahalí mou líc, jak jdem spolu lesem, pouze my dva jen, po koberci z mechu kolem borovic. Za ruku tě držím,cítím vůni tvou, slunce zašlo v mračna modrorůžová, jdeme lesním tichem, když tu najednou líbáme svá ústa láskou hladová. Kapradiny skryjí naše splynutí, klesnem do nich měkce, jako do duchen, a až bude po všem, tiše řeknu ti: "Škoda, moje milá, že to byl jen sen!"
Bezpečnost práce Pracovní doba začala a sirka ještě doutnala a sirka ještě hořela,co v naší hale ležela. Pracovní doba běžela a celá hala hořela a celá hala doutnala, co kdysi naše bývala. Pracovní doba skončila a hala už tam nebyla a hala lehla popelem. Kdepak si v zimě ustelem?
Loučení Sotva se na světě rozhlédneme, tak, jak jsme přišli, zas odejdeme. Veškerý cit v lidské duši klíčí, však běda! Čas smrti rázem zničí všechnu tu krásu lidského žití a nezbývá více, než odejíti. Návštěva skončila, odcházíme a jisto je jen,že se nevrátíme. VŠICHNI VY ŽIVÍ - NETRUCHLETE ...
Nutkání Chtěl jsem vzít do náruče dívenku, co stála jako stvol bambusový před činžákem ve dveřním výklenku, krásná, že říct nedá se to slovy. Byla jí zima, v očích měla prach a v srdci mém sžíravý cit vzešel, leč vyslyšet ho zamezil mi strach, že už bych snad nikdy neodešel. V životě muže rozum zabrání, ač mu krev horká v žilách koluje, podléhat nástrahám či nutkání, byť toho až do smrti lituje.
Střípky z vázy lásky Na papír sedl mi tiše neonu svit, v háv stříbra klamu zdál se zahalený. Zda on srdci mému vdechl sžírný ten cit či na vině byly kolemjdoucí ženy, nevím, však jistým faktem zdá se býti síla neznámá, dravá, plna vášně smělé, jež k životním krokům vráz mne přinutila a z chlapce v muže pozměnila cele. I myšlenky se mi náhle v hlavě slily v jediné jedné jasné podotázce - nahlédl jsem v té nehmatatelné chvíli v předsíň opojné kouzelnici lásce? Kdo napoví mi, zda poznal jsem onu ctnost? Snad jiskérka štěstí, snad blízká budoucnost.
Loupež Z přítele Milana jsem vážně hotový, neboť vlastní demižón pětilitrový až po vrch naplněný vínem rudým. Vedle něj cítím se být synkem chudým, nejvíc však trápí mne žízeň, až nevidím, Mildovi demižón i vínko závidím, nechápu, proč ten dar ve sklepě suší. Mám z toho depresi a smutek v duši. Že Milan nechlastá, není mi po chuti, tak spřádám plán, z něhož nebude vyhnutí. Večer, až tma na zem hodí své sítě, demižón Mildovi vypiju hbitě!
Okuláry Slyšel jsem, že v celé zemi zdejší brýlaté jsou holky nejkrásnější. A když ruku na srdíčko dám si, přísahám, že srandu nedělám si. Skutečně, vždyť z vlastní zkušenosti muže, jež zná děvčat víc než dosti, směle tvrdím : "Citů vír mě žene pouze v náruč dívky obrýlené." Taková je pravda. A né že ne !!!
Zlatovláska Na výletě s kamarády do Lomnice zkřížila mi cestu něžná krasavice. Její oči, hluboké jak modré tůně, patří k těm, po kterých mužské srdce stůně. Světlé vlasy, co halily štíhlé tělo, samo slunce ukrutně jí závidělo. Líným krokem plavé lvice šla a zdá se, že věděla velmi dobře o své kráse. Právě, když jsem její obraz v srdci schoval, přišel šofér z celnice a nastartoval. Autobus se rozjel, no a z mého světa zmizela ta dívka, asi pětiletá.
Lidstvo Lidstvo je zvláštní sorta tvorů, umělců,vědců,novátorů a mnoha dalších,kteří právě hodnoty tvoří obětavě. Kdyby se všichni připojili poctivou prací k jejich cíli, laici tak jako odborníci, už bychom žili na Měsíci. Realita je ovšem jiná, člověku člověk hlavu stíná, vraždí se pro moc,pro peníze, panuje násilí a krize. Možná jsem jenom pesimista, přesto si myslím,že bez Krista v zajetí zloby,vražd a nářků půjdem jak stádo na porážku.
Pro babičku Babička teď svátek slaví, tak jí přejem štěstí, zdraví, v apatyce prášky levné, pružné klouby, nervy pevné. A že vždycky hodná byla, příjemná a roztomilá, složíme se na kytičku do vázičky pro babičku. AŤ JI HŘEJE NA SRDÍČKU !!!
Mámení Za sedmero řekami a tímtéž počtem hor krásná dívka řekla mi: "Pojď se mnou za obzor, poběž se mnou po lukách a držet krok se snaž. Jenom neměj prosím strach, až lásku svou mi dáš." Poslechl jsem vzápětí a sledoval svůj cíl, když náhle, vprostřed obětí,mne rozbřesk probudil. O lásce jsem jen snil...
Pravěk Vyrůstati v pravěku, dám se asi do breku. Všude samá zvířata, veliká i chlupatá a ta všechna chtějí mít ukojen svůj apetit. Nemám-li je urážet, či jim přímo překážet (a to nechci pomyslet, že by mne snad někdo sněd), budu radši nad věcí cpát se kýtou telecí. Kde? No doma, za pecí !!!
Malá mořská víla Včera, jdouc travou znaven a bosý, spatřil jsem obraz srdci mému milý. Dívenka s krásou třpytivé rosy dlela u sochy malé mořské víly. To ani básník kolikrát neví, co na procházce hebkou ranní travou náhle se v jeho obzoru zjeví a zbytek života táhne mu hlavou. Snad proto nyní zdá se mi stále, jak to té dívence u sochy sluší. Čemu se divím, pro pána krále? Mám její obrázek na věky v duši!
Erupce Na dívčí kůži jak na slupce zazářil obrázek vytetovaný. Byl jako slunce či erupce, co explodovala z nitra té panny. Mám-li být upřímný, vzal mi dech, tiše jsem sledoval, jak žhne a svítí. Nositelku jeho z dívek všech nejvíc chci milovat do konce žití.
Panelstory Panelák je hodně velká chalupa pro chytrého stejně jako pro hňupa. Bohužel, prvního čeká krutý šok, když se z hňupa stane čilý kynolog. Ať je hafík malý nebo veliký, značkuje si rád a často chodníky. Ďas aby to spral, za chvíli panelák vypadá a smrdí - no, vždyť víte jak! Domluvy na kynology neplatí, nehnou s nimi svatí ani rohatí. Tak či onak, chudák slušný nájemník sedí ve svém bytě skryt jak poustevník. Proč tak smutně mrká? Aha, to je tik!
Mudrování Kdybych byl hvězda filmová, ideál žen a dívek, měl bych šarm, svaly z olova, můj dům by nebyl chlívek a díky popularitě měl bych vše, čeho třeba. Kdekdo by hleděl střelhbitě uhryznout z mého chleba, hřát se v mé přízni den co den a kynout z mojí slávy. Bohužel, je to pouhý sen, já totiž pasu krávy!
Stýskání Borovský Karel Havlíček nám schází, na mou věru. Rej politických opiček, jež vřeští do éteru nemá kdo břitkou satirou srazit do slušných mezí. Havlíček není, tak nám lžou a v tom to právě vězí!
Bezdomovec Na toulkách naší ulicí potkal jsem chlapa s palicí a než jsem stačil pozdravit, zařval, že chce mé prachy mít. Říkal, že jeho babička, osoba vetchá, maličká, odmítla za něj platit byt. Chtíc nechtíc musel odejít. Uznal jsem jeho důvody, leč z místa možné nehody spěchal jsem rychle velice z dosahu pádné palice. Co z toho plyne, vážení? Kdo nemá prachy, vypění a ten, co běhat nelení, neplatí cizí bydlení!
Pes v botách Skákal pes přes oves, přes ječmen i žito, skákal přes celou ves, bylo mi ho líto. Dal jsem mu na boty bankovek hromadu, od těch dob šlápoty mám po celém sadu. Už ani nechodím večer do hospody, trávím čas s pejskem svým, drhnu po něm schody.
Není kočka jako kočka Navzdory tiku na víčku, svědčícím o tom, jak choré mám čivy, zmerčil jsem hebkou kočičku s kožíškem v odstínu přezrálé slívy. Micka, ač vlastní ostrý dráp, bývá přec vítaným mazlíkem dětí. Nu a já (jako správný chlap) patřím spíš k těm, co na dvounohé letí. Pokud však necestují na koštěti!!!
Uniforma Vím, že v uniformě ženy mohou býti vystaveny otevřeně nebo skrytě chlípné mužské brutalitě. Žel, to co nás k tomu žene, naprosto je přirozené. Jim ty hadry, na mou duši, přímo neskutečně sluší.
Polibek Včerejší den byl jako snář, vždyť splnil se mi sen, když spatřil jsem tvou milou tvář v ten vyjímečný den. Tvůj polibek mne polaskal jak křídlo motýlí, já na tvém prahu šťasten stál, byť pouze na chvíli. Vím, přetěžko se odchází od lásky noční tmou, leč nezlomen tou nesnází, šel bych i pustinou. Mám na rtech pusu tvou!
Rezignace Když chlapec pro lásku opustí domovinu a ona, čert ví proč, vidí v tom jeho vinu, tu srdce sevře mu zmaru stisk ledový. Zaslechne v nitru hlas: "Hošíčku bláhový, přece sis nemyslel, že pro ni budeš bohem? Dominantní ženy najdeš za každým rohem! Mosty pro jednu z nich pálil jsi zbytečně, teď sedíš shrbený, tiše a netečně. Tvé kapsy prázdné jsou, neboť ti prachy nedá, ač tvrdě pracuješ, máš oči pro pláč leda a z toho svrabu snad zubatá tě spasí, leč plamen bezpráví zcela neuhasí. Najednou pochopíš, že život není krátký a že jen alkohol vrátí tě chvíli zpátky do časů, kdy jsi měl ještě perspektivu s přístupem k přátelům, kultuře i pivu, žil jsi pro každý den, tak plný sil a svěží, že dnes, co uschlý stvol, to vybavíš si stěží." Sotva hlas utichl, měl chlapec tušení, že jeho osud už nikdy nic nezmění a že ho současnost citové totality navěky uzavře před světem do ulity. Dík tomu poznání, uklidněn již vcelku, čeká teď na svou smrt - osvoboditelku.
Kytka na rameni Když růže stolistá vykvete na kůži něžného děvčete, není to zázrak, ba ani zdání. Skví se tam zásluhou tetování. Snad za to mohou mé šediny, že její vůni já jediný cítím, byť neroste z rašeliny. Dědek,co slabost má pro dívčiny. Navzdory věku však ještě snad mohu mít půvabné dívky rád, neboť jsou příčinou mého snění. Zvláště ty s růžičkou na rameni.
Ke starému stromu nepřipínej růži Viděl jsem na kůře stromu vykvétat keřovou růži. Krásnou, leč nebylo komu říci, jak dech se z ní úží. Možná ten starý strom ani netušil přítomnost její. Košatěl, nemaje zdání, jak se jí lístečky chvějí. Bylo mi tak nějak smutno z výjevu přírody matky. Vždyť půvab vnímat je nutno, náš život zlý je a krátký.
Kouzlo doteku Dotknu-li se tě, shořím plamenem jak věchet slámy bleskem zasažený. Dotknu-li se tě, budu jako krém, co vsál se do všech pórů krásné ženy. Dotknu-li se tě, nemusíš se bát, že byť jen vlásek zkřivil bych ti, dítě. Dotknu-li se tě, ochromí mne zkrat, zašeptám pouze: "Lásko má, já chci tě..."
Podivín O duši mé říká mnoho zvěstí tupý dav z dáli i okolí. Prý nemám rozum, ba ani štěstí, zajatec bludů a svévolí. Ač vnímám zášť i jed temných vírů, nic z toho mi vlastně nevadí. Vždyť viděl jsem krále netopýrů, jak sedí na dívčím pozadí.
Sen všech žen Šaty v tónu sněhobílém vdavekchtivých žen jsou cílem, pro nějž hravě překonají obludy všech řeckých bájí. Mají touhu bez váhání stát se něčí věrnou paní, vařit, prát a postel stláti, řádku dítek vychovati. Co jim k tomu všemu schází? Toť nasnadě, muži drazí, aby měly vystaráno, musíte říct svoje: "Ano!"
Osmnáctky V Česku jsou holky jako květ, vábná je každá jejich část, sladké jak čerstvý včelí med a zvlášť, je-li jim osmnáct. Tu oko muže zaplesá, nic platná není přetvářka, ať je ta dívka komtesa, prodavačka či cukrářka. Osmnáctky by každý chtěl od světáka po panice. O jejich kráse rád bych pěl, vždyť sošné jsou jak světice. KDE MAJÍ KLÍČ OD LOŽNICE ???
Rožnovské hodiny Rožnovské hodiny bijů prý smutně, jak často zpívala má stará babička. To ale nemusí znamenat nutně, že smutkem halí se krajina celičká. Rožnovské hodiny, ač smutně znějí, jsou plny nádherné valašské tradice. A život - "Kat" nikdy proti naději lidí nic nezmůže, ač chtěl by velice. Kdo měl to štěstí na životní pouti, že kroky vedly ho do lůna Rožnova, pochopil, co v hrudi člověka pnouti touží se vzhůru, ven ze spáru "Katova". I o tom zpívají hodiny z Rožnova.
Titanic Připadám si jako mdlá veverka v bubnu, balancuji nad propastí, nespím, hubnu, marně čekám, kdy se vše k lepšímu změní, ale osud nechce dát mi rozhřešení. Vím, že v područí choré mysli nejsem sám, mnoho srdcí s krvavou ránou potkávám, jdem ruku v ruce, byť na oko vzdáleni, se smutkem v duši. Je to cejch, či znamení? Život náš jak Titanic jednou narazí, zachytí o ledovec, že až zamrazí a veškerá naděje zmizí v hlubinách. Nezůstane nic než bol a ze smrti strach...
Pastelky Barevné pastelky v krámě "U Kocábků" do útlé kabelky koupil jsem za babku. Chtěl bych si nakreslit, jak skvěle vypadá ryzího srdce cit a dobrá nálada. Snad se mi podaří ta malba veselá, než se cit vypaří ze světa docela.
Mrakodrap Stavěl Jarda velký dům na truc všem svým sousedům. Kladl pilně cihlu k cihle, tváříce se při tom zjihle, neboť tušil, že ten dům bude ve vsi unikum. On to, račte věděti, dělal sice pro děti, ale nic mu nevadilo, aby tohle veledílo mělo přinejmenším snad pater aspoň padesát. Teď ho nikdo nemá rád !!!
Vyznání ženě Asi bych stěží vyjádřil, co na srdci mi dnem i nocí leží i kdybych víc než sto let žil a místo srdce měl kov zvonů z věží, které svou řečí hlaholí laskány vlídnou rukou zvoníkovou nad krovy měst i nad poli, věštíc všem svoji vůli osudovou. Jsem jenom člověk s chybami, kterým je dokonalost zvonů cizí, nicotný tvor pod hvězdami, co jak ty hvězdy jednou navždy zmizí. Přesto však srdce vzácnější tepe v mé hrudi víc než v pláštích zvonů, o svoji lásku silnější září jak svíce v dětském lampiónu. Vždyť jdu-li spát, ve snech vidím Tebe, držím Tvá krásná zápěstí, z kterých mou duši nezazebe, neboť mne vedou - ke štěstí. Na citu mém se sotva už co změní. Dej na mne, lásko, jsi mé celé jmění!
Společným dechem Život můj stal se i tvým životem, mé srdce tluče tepem srdce tvého. Ač značně zdrcen smrti nutným zlem, stavím se vzpříma, chtěje bezcitného kurýra stínů v prachu země stít jedinou ranou meče Héfaistova. S vypjatou hrudí za lásku se bít rozmarným šípem z toulce Amorova, jež protkne naše duše v jeden ráz a šlépěje tvé v stopy mé se skryjí. Pak budem moci, přijde-li ten čas, sladit své ryzí city v harmonii. Až jednou kroky budou nás vésti v místa, kde zrána v studánce zhasíná Jitřenka, jako panenství nevinná, zajisté zvíme, co je to štěstí.
Tajná řeč stromů Nesmírné bohatství věnoval bych tomu, kdo by mne naučil tajné řeči stromů. Mám totiž pocit, že se mi vážně líbí, když člověk dožene všechno, co mu chybí. Právě na souznění s přírodních krás říší zpychlí a sobečtí lidé špatně slyší. Už proto chtěl bych dát všechno co mám tomu, kdo by mne naučil tajné řeči stromů.
Pláč trpící duše Když v životě ženy přeletí více let než-li čtvrt století, přehrává, zpytujíc svědomí, ztracené roky v podvědomí. Tu duše zabolí víc než tělo, až by se o pomoc křičet chtělo, leč řekne si: "Přes den vždy úsměv mám, byť večer se slzami usínám. Táhnu si den co den přetěžký kříž, bez šance ke změně od dětství již a snad proto pro děti žiji jen. Cesta ke štěstí? Dnes už jenom sen!" Když v životě ženy přeletí více let než-li čtvrt století, ratolesti vine k srdci blíž. Jen pro ně vleče svůj těžký kříž...
Čtyřicítka Když chlapa skřípne čtyřicítka, není to věru žádná psina. Sperma je látka víc než řídká, mozek na mnohé zapomíná a pupík roste jako z vody, byť za to spíše pivo může. Čtyřicátníka ničí schody, zdobí jej seschlá husí kůže a teplo bačkor preferuje v žebříčku hodnot stále více. Po parku s hůlkou poskakuje, bezmocně hledí na zajíce, umělým chrupem žmoulá chleba a zbylé drobky vrabcům háže. Doufá, že zase jednou třeba prohřeje kosti v písku pláže a dívka s vlasy jako plamen bude jej koupat v mořské soli. Pak na lavičce, sněním zmámen usíná, ač ho všechno bolí.
Pokušení Poslední dobou pokouší mne jen ukrytý půvab zahalených žen. Hlavu mi pouze stěží zamotá nevkusně vyzývavá nahota, leč háv, co brání v cestě k dívčím rtům, to vyžaduje hlubší studium. Tajemná rouška halí celou tvář, z níž vystupuje velkých očí zář a zbytek těla skryt je tkaninou, což rozpaluje fantazii mou. Snad proto nyní pokouší mne sen rozluštit kouzlo zahalených žen.
Duhová kulička Já býval sirotek odjakživa, neznal jsem matčino pohlazení. Často mi, bohužel, jak to bývá, vadilo od cizích poroučení. Život se dětskýma očima snad skrz naskrz prokouknout nedá jen tak. Vždyť dítě netuší, co by kdo rád, čím komu vyhovět, rozjasnit zrak. Ještě že babičku osud mi přál, stařičkou, schýlenou, popel a sníh. Málokdo v okolí dobře ji znal, žila jen pro mne a neznala smích. Jednou, když na pole měla už jít, vtiskla mi do ruky duhovanou kuličku, jasnější než slunce třpyt, ve snech mých chlapeckých vysnívanou. Sotva že v záňadří poklad jsem skryl, babiččin hlas náhle v slzách se chvěl: "Dobře ji opatruj, ze všech svých sil, táta tvůj od dědy darem ji mněl." Duhovou kuličku na dlani mám, jen pár rýh prozradí, co už má let. Přestože malý jsem, chudý a sám, s duhovou kuličkou patří mi svět.
Poznámky Jako dítě do školičky nechodil jsem příliš rád. Těsné dali mi šatičky, nové botky a kabát. Na pohodlí kalhot krátkých zbyly jenom vzpomínky. V lavici na nožkách vratkých byl jsem strachy malinký. Kantoři mé školní mládí rozdrolili na známky. Do žákovské knížky rádi čmárali mi poznámky. Není divu, že měl řemen doma práce víc než dost. Já však zatvrdil se v křemen! Poznámky jsou pitomost!
Nezištnost Půvabná malířka v ateliéru do rámu vložila tvář, která trochu připomíná mocnou bohyni Héru, jež plátnu vévodí přes celou plochu. Je to až s podivem, že krásná žena dokáže svůj um dát do služeb jiné. Příkladně sobectvím nezatížena, prosluněná jako plod révy vinné. Citlivé duši se nezištnost líbí a proto Héřině malířce tleská. Ač se snad mnohým zdá, že světu chybí, dík něžné kumštýřce žije i dneska.
Štíři Ví to medvědi i výři, vlci, vrabci, mufloni. Co? No přece to, že štíři divní budou patroni. V horoskopu štírů stojí, že jsou k lásce stvořeni. Prý se ale práce bojí a nejedí koření. Navíc štíří ženy rády koketují s mládenci. Jejich přebohaté vnady léčí chabou potenci. Přesto, vzdor své touze zvláštní, vybírají velice. Chtějí prožít víry vášní v tichu šeré ložnice. Sečteno a podtrženo, čert aby se vyznal v nich. Chceš znát pravdu, žhavá ženo? Je-li chlap štír, není mnich! A CO Z TOHO PLYNE? HŘÍCH!!!
Holčička Hanička Vidím-li maličkou holčičku ve velikém modrém autíčku, tu se mi pojednou na tváři v úsměvu sluníčko rozzáří. Totiž, ta maličká holčička jménem Šafářovic Hanička líčka má jak růží poupata a ryzí srdíčko ze zlata. Každý, kdo potká ji v životě, vale dá mnohé své trampotě, neboť mu došičku celičkou uzdraví setkání s Haničkou, milou a báječnou holčičkou.
Milanova svízel Chudák Milan, vzal to zkrátka, pláče nad zlým světem. Nemá co dát do volátka svým hladovým dětem. Ve své bídě bral by třeba prošlý polotovar. Přitom včera měl i chleba, kuřata a ovar. Přátelům ty potraviny na uzení svěřil. Vyčkat konce byl však líný, teď by radši nežil. Maso zmizlo beze stopy jako v černé díře. Milan kráčí do Evropy hladový jak zvíře!
Bohumil Bohumil je príma kluk. Zvládne balón, ba i puk, v srdci skrývá něžný cit, každá chce ho doma mít. Důvěru má u lidí. Každý chlap mu závidí prachy, krásu, potenci, prudkou inteligenci. Patří prý na piedestal. Samá šlacha, pevný sval, vždy si správně vytkne cíl. Inu, vždyť je Bohu mil!
Komín Před mnoha lety (co šohaj švarný) vlezl jsem potají do vinárny a s bříškem plným laskomin schoval se doma za komín. Toho dne však z ptačí perspektivy spatřily oči mé pravé divy. Po dvoře naší fabriky kráčela víla s culíky! Nebudu zbytečně zastírati, že jsem byl dole dřív, než se ztratí. Tak vlastně díky komínu miluji krásnou dívčinu. Štěstí mám v ní - a ve vínu!
Slzy bolesti Oči jak jezera zalité slzami, hlubší i krásnější než lesní tůně. To je má láska, leč její žal nedá mi usínat v klidu a srdce mi stůně. Doufám, že osuším ty slzy bolesti, byť jejich třpyt má své kouzlo i krásu. Už bylo víc než dost jejího neštěstí, má právo šťastná jít do lepších časů.
Decibely hulvátů Nedávno, jedouc osobním vlakem, střetl se můj sluch se řvoucím pakem. Klučina, obklopen puberťáky, hulákal a ti ostatní taky. Myslím, že je to veliká škoda, pak-li že hňup si odvahu dodá k tomu, aby se cítil být v právu, ukazujíc všem svou prázdnou hlavu. Zavile ryčí se šklebem v líci, přestože nemá vlastně co říci. Naopak, člověk s moudrostí v těle není hnán touhou řvát jako tele. Mlčeti zlato, to je to celé !!!
Rakovina Proč jenom zbyla mi pouhá hrst beznaděje, noc v hávu s hvězdami, která mne nezahřeje? Nemám sil naplivat do dioptrických brýlí lékaře, který snad nebyl by zarputilý za obnos nemalý, na nějž si zvykl lety. Teď ležím v předsálí, dalek od svojí mety žít, smát se a mít rád všechno, co život krášlí. Pro něčí nižší plat mé šance navždy zašly v místa bez návratu, ve věčné zapomnění. Lékařů debatu po práci každodenní netoužím vyslechnout, zřejmě bych zvracel hnusem. Chci ovšem podotknout ještě teď, před funusem, kdo dá mi naději, kdo podá ruku svoji? Nikde mne nechtějí, každý se smrti bojí! Otázka kudy kam zračí se v mojí tváři, jediné, kterou mám, z níž úsměv nezazáří. Doktore? MASTIČKÁŘI !!!
Tesknění Uspával tatínek zvečera synka svého, vtom se kluk z lože smek a takto ptá se jeho: "Řekni mi, tatínku, dříve než zavřu víčka, proč nemám maminku, která své dítě hýčká?" "Tvá matka, hochu můj, nežila dlouho s námi, po smrti domov svůj má v ráji nad hvězdami." "Řekni mi, tatínku, slzami skrápím líce, proč svoji maminku neužil jsem si více?" "Nermuť se, synáčku, hlavičko kučeravá, z bílého obláčku na tebe pozor dává." Ten večer ze spaní smál se hoch slaboulince, měl až do svítání krásný sen - o mamince.
Podloubí Čile vzkvétá podloubíčko ve Valašském Meziříčí. Můj tatíčku, má matičko, tam se pije, jen to fičí. Postává tu parta lidí s láhví plnou lihoviny. Nikdo z nich se nezastydí, že je abstinovat líný. Proti srsti mi to není, nekaboním se jak mraky. Než bych dával na modlení, chodím s nimi chlastat taky.
Tablo Možná, že neměl jsem jít toho večera ulicí s výlohou podniku "KABLO", neboť jak paprsek, co svítí za šera, oči mé zasáhlo skvící se tablo. Tam, mezi fotkami tváří jež zapadnou, byla i dívenka s půvabem laně a já si najednou svou rukou bezvládnou otíral vzrušením zpocené skráně. Nicméně (snad srdce mozku se poddalo) pozbylo význam, že krásou jen září. Tělo i duševno dávno a nemálo navždy mi spoutalo šedivé stáří.
Kulka do spánku Kulka do spánku neskončí v srdíčku, kulka do spánku provrtá hlavičku, kulka do spánku zamete s životem, kulka do spánku mindráky hojí všem, kulka do spánku vyřeší problémy, kulka do spánku zvítězí nad všemi, kulka do spánku pozmění dějiny, kulka do spánku zabíjí bez viny, kulka do spánku je filozofií, kulka do spánku bez viny zabíjí, kulka do spánku nedá se zastavit, kulka do spánku netuší, co je cit, kulka do spánku netuší, co je ctnost, kulka do spánku je moje budoucnost ...
Moravanům Malebné moravské vinné sklepy, ve vás je radost poseděti. Však kdož chceš vínu rozuměti, nesmíš být ke krásám žití slepý. Ztratíš-li hodnoty srdce svého, nedovoláš se úcty lidí drahého mi kraje moravského. Ti lidé do srdcí dobře vidí. Ve Vizovicích či u Kyjova pro lásku Boží jdou světa kraj. Každému však, co ztratil svůj ráj, podají pomocnou ruku znova. Tak jsem je poznal v Polešovicích, ve Starém Městě i okolí. Slzy jim tečou proudem po lících, když zlého potká tě cokoli. Modlím se Pane v chrámu u svící, dopřej jim rajského údolí.
Slavnosti vína Slavnosti vína v Uherském Hradišti, joj, to je krása, až hrdlo se zalyká. Zástupy krojů jdou jak po cvičišti armáda folklóru, mocná a veliká. Vrcholí průvod u paty náměstí, zahrají Burčáci, zatančí Dolina a jako kouzlem zlobu i neštěstí moravské vínečko rozpouštět začíná. Bože dej, abych po roce v Hradišti mohl být součástí slovácké tradice a s celou svojí rodinou na příští slavnosti vína zas rozedral střevíce. Má rodná Moravo, těším se velice !!!
Třicátnice Pro děvče jsou třicetiny nejlepší narozeniny. Pořád ještě krásou sálá, přitom už je žena zralá a ví dobře, co je štěstí i jak hochům hlavy plésti. Každý ví, že třicátnice nevšední jsou krasavice plné života a chuti, zkrátka, holky k nakousnutí. Těm by podlehl i svatý, svět jim patří. Bez debaty!
Betonová zahrada Vytrhnete-li stromek z kořenů, před očima schne, uvadá a schází. Opustíte-li domov pro ženu, pod nohy klacky tupý tchán vám hází. Zradíte-li své pravé jistoty, jak betonová zahrada hned zajdou. Pak na provaze, v lůně samoty, kolemjdoucí vás za krk viset najdou.
Bohatýr Aljoša Pukačkin žije si skvěle. Na oběd spořádá pečené sele a v rámci životní filozofie zběsile kouří a nadmíru pije. Práce je špinavá, tak se jí straní. To mu však nijak zvlášť nevadí ani, neboť se rozhodl státi se sklářem, ale ne prostým, leč funkcionářem!
Zabijačka Chudák naše prasátko, dupe, kvičí, v oku tik. Asi ví, že zakrátko bude tuhý nebožtík. Zítra přijde Jarda Šlik, co vyženil řeznictví. V práci fortel má i cvik, rodové prý dědictví. Až nám picne pašíka, to si dáme do nosu. Jitrnice veliká zaskví se na podnosu. Tak či tak, vím bezpečně, že se nacpu nejvíce. Prase chutná báječně, no a já ctím tradice.
Porybný Ač těžká doba své si žádá, je víceméně jisto, že obdržím od kamaráda dost lukrativní místo. Chce totiž koupit rybník vlastní, tak porybného hledá. Zvolí-li mne, pak budem šťastní, já i ten neposeda. Oba dva můžem lovit štiky, lososy, ba i líny a z nich pro blaho republiky vyrábět laskominy.
Panu Baťovi Pane Baťa, dnes jsme byli na výletě. Vyšláp jsem si se svou ženou jako chlap do Zlína, jen na otočku k choré tetě a též skouknout ten Váš slavný mrakodrap. Řeknu Vám, že pověst o něm nezalhala, je z něj věru krásný pohled do kraje. Moje paní cítila se hrozně malá a já byl jak ledovec, co roztaje. Pane Baťa, u Zlína jsem prožil léta, ale teprv teď, na stará kolena chápu, proč kraj i to město samo vzkvétá a co všechno jméno Baťa znamená.
Martin na bílém koni Až Martin přijede na bílém koni, uchvátí vládu zlá královna Zima. Že mnohý z nás chladem slzičky roní (co jako zářivé rampouchy zvoní), to její srdce jak led nedojímá. Náš milý Martin, ač sám plný citu, stane se poslem zpráv, jež nezahřejí. Zapomenem na tepla prosperitu (byť máme ústřední topení v bytu) jako ty lístky, co mrazem se chvějí. Nicméně, vše zlé má i stopu kladu a nic se nehltá nad bodem varu. U krbu schouleni zahřejem bradu (než přijdou králové i s černým vzadu) skryti před následky zimního zmaru.
Okamžiky mužů Okamžik, ve kterém pozvolna začíná opouštět syn bezpečí lůna matčina znamená pouť, která v dáli se úží. Tudy, vstříc osudu, kráčejí muži. Okamžik, ve kterém pozvolna začíná přecházet zkušenost od otce na syna znamená jistě víc, než mnozí tuší. Muž chlapci otvírá srdce i duši. Okamžik, ve kterém pozvolna začíná u hochů vítězit pravda, čest, otčina znamená, že snaha přinesla růže. Tatínek vychoval ze syna muže.
Setkání Tři léta v hávu minulosti plynou od chvíle, co jsme se neviděli. Není to mou, ba ani tvojí vinou, že jsme pro starosti zapomněli. Náhoda svedla opět cesty naše, kdo ví, zda osud vůbec tomu přál? Po očku tvoji tvář jsem zkoumal plaše a v duchu svojí nejistotě lál. Leč k sluchu mému hlas tvůj našel cestu, chlad nejistoty roztál jako sníh a popohnal mne ke vstřícnému gestu, jež vyvolalo údiv v očích tvých. Však vzpomněla sis brzy, na mou věru, ta vzpomínka tě rázem vrátila z nicotných výšin současných poměrů do doby, v níž jsi se mi ztratila. Tři léta v hávu minulosti plynou od chvíle, co jsme se neviděli. Je to snad mou a nebo tvojí vinou, že jsme tím setkáním uzardělí?
Zima Zima přišla znenadání, skryla sněhem zeleň plání, vodu na led proměnila jako pohádková víla. Mrazík nám na okenice dýše mocně, převelice, do skel kreslí rozpustile ledovaté květy bílé. Děti vytahují sáně, dobré jsou jim všechny stráně a tak s výskáním a smíchem skoncují se zimním tichem.
Vánoce Po roce Vánoce přicházejí, srdéčka v hrudích se lidem chvějí, dárky si navzájem nadělují, zrození Ježíška oslavují. Rád bych se radoval s ostatními, vše vnímal naplno smysly svými, problém však veliký kalí mou líc. Pod stromkem vánočním já neměl nic! Přitom jsem pro brášku koupil flašku, mámě a tátovi pek cukroví, babičce koupil jsem pleťový krém a tetě Aleně živé štěně! Zase až po roce přikvačí k nám veselé Vánoce, co udělám? Za prachy na dárky seženu prám, odpluji do dálky vesel a sám. Ó, JÁ SE MÁM!!!
	...další básně...